Hladovění, odříkání i jarní detox. Aktuální pojetí půstu, které vrcholí Bílou sobotou, se svému původnímu pojetí v křesťanské tradici spíše vzdaluje. O smyslu Velikonoc, jejich vazbě na kořeny filantropie a efektu postní doby na objem dobročinných darů, píše Jan Kroupa.

Máme tu Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek připomínající Ježíšovo ukřižování, vzkříšení a nanebevzetí. Vigiliemi (pozn. red.: noc z Bílé soboty na neděli Zmrtvýchvstání Páně; také bohoslužba spjatá se svěcením velikonočního ohně mimo kostel) na Bílou sobotu pak vrcholí čtyřicetidenní postní doba, která začíná Popeleční středou, uzavírající bujaré masopustní veselí a rej. Půst má být dobou usebrání a očisty, které nám pomohou připravit se na nedělní slavnost hodu božího velikonočního. Délka postní doby odkazuje na Ježíšův pobyt na poušti, kde se postil, než začal veřejně působit. 

Snad se shodneme na tom, že pro aktuální podobu dobročinného dárcovství v našem kulturním okruhu je právě tradice křesťanská a křesťanstvím zprostředkovaná tradice židovská naprosto zásadní.  A to jak z hlediska motivace, tak z hlediska institucionálních forem filantropie, jež se prostřednictvím křesťanství nebo v návaznosti na něj postupně vytvářely. Pojďme se proto pečlivěji podívat na to, jaké inspirace tyto tradice současné filantropii nabízejí a zda se postní doba v dárcovství nějak významněji odráží.

Celý článek Jendy Kroupy z Českého centra fundraisingu pro Svět neziskovek naleznete zde.