Příspěvek Jany Ledvinové, ředitelky ČCF pro úvodní Klub fundraiserů roku 2026

Mám neodbytný pocit déjà vu. Slovník a uvažování části současné politické reprezentace ve mně stále častěji vyvolávají vzpomínky na osmdesátá léta minulého století. Pro mnohé z nás je to doba, kterou jsme nezažili nebo si ji pamatujeme jen mlhavě. Přesto má smysl si ji připomenout – zejména tehdy, když se v nové podobě vracejí staré vzorce myšlení o občanské společnosti.

Před rokem 1989 existovalo v Československu v podstatě jediné oficiální místo, kde se mohly občanské iniciativy a spolky pohybovat: Národní fronta. Do ní však měly přístup pouze ty organizace, které sdílely a aktivně podporovaly hodnoty socialistického režimu. Všechno ostatní bylo vytlačeno do šedé zóny nebo rovnou do disentu – prostoru malého, zakázaného a neustále ohroženého.

Páteř tehdejší „občanské společnosti“ tvořily masové organizace řízené a kontrolované státem: Pionýr pro děti, Socialistický svaz mládeže pro mladé a Komunistická strana Československa pro dospělé. Účast v nich byla de facto podmínkou společenské angažovanosti a často i profesního postupu. Vedle nich fungovala celá řada dalších sdružení – hasiči, turisté, ochotníci, brontosauři, ochránci přírody, svazy invalidů a mnohé další. Na první pohled pestrá a živá spolková činnost však byla pod neustálým dohledem. V každé organizaci působili tajní spolupracovníci a každé sdružení muselo pravidelně dokazovat, že naplňuje „socialistické cíle a závazky“.

Totalitní režim tak vytvářel iluzi svobody sdružování. Lidé mohli spolupracovat, posilovat místní komunity, udržovat tradice, pečovat o přírodu či vychovávat mladší generace – ovšem pouze v přísně vymezených mantinelech ideologie. Svoboda byla povolena, ale jen do té míry, dokud sloužila propagandě a kontrole.

Právě z tohoto prostředí však po roce 1989 paradoxně vyrostla silná a dynamická občanská společnost. Náhle se otevřel prostor pro skutečně nezávislý „neziskový sektor“, který se mohl profesionálně podílet na rozvoji společnosti. Ukázalo se, že neziskové organizace nejsou přívěskem státu ani trhu, ale svébytným pilířem demokratického systému. Dokážou vyvažovat centralistické tendence státní moci, reagovat pružně na potřeby lidí a doplňovat tržní prostředí tam, kde selhává.

Zásadním zlomem byla možnost financovat činnost nejen z veřejných, ale především ze soukromých zdrojů. Fundraising přinesl neziskovým organizacím skutečnou svobodu – možnost rozhodovat o svém směřování, profesionalizovat se a růst podle vlastního přesvědčení. Desítky tisíc neziskových organizací dnes dokazují, že občanská společnost dokáže fungovat dobrovolně i profesionálně, s odpovědností, nadšením a kreativitou. Stala se přirozenou, nepostradatelnou a často radostnou součástí našeho každodenního života.

O to znepokojivější je, když současná vládní garnitura začíná neziskovým organizacím systematicky znepříjemňovat život. Návrhy na zavedení centrálních registrů, omezení financování tzv. „politických neziskovek“, povinné transparentní účty a další administrativní překážky až nápadně připomínají minulost.

Nejasně definované pojmy a záměrné mlžení ohledně toho, koho se mají opatření týkat, vzbuzují obavy, že skutečným cílem je umlčet kritické hlasy a odstranit ty, kteří mají jiný názor než vládnoucí moc. Tento proces je nenápadný a plíživý. Je prezentován jako snaha o úspory, pořádek či vyšší efektivitu, aby jej veřejnost přijala bez odporu. Právě proto je nebezpečný.

Nejde totiž jen o neziskové organizace samotné, ale o míru svobody v celé společnosti.

Nenechme se obalamutit metodou „vaření žáby“. Jakmile si zvykneme na drobné zásahy do svobody sdružování, může být pozdě bránit se těm větším. Historie nás učí, kam vede snaha zahnat občanskou společnost do ohrady jediné, centrálně řízené ideologie. Nedovolme, aby se tato cesta opakovala.